Rubrika: Zajímavosti

Vyrábíme roboty a ničíme jim dětství

Jak vidí výchovu mladých sportovců úspěšný hokejista Josef Marha? Zajímavý text, který se netýká jen výchovy mladých hokejistů, vyšel na sportovním portálu isport.blesk.cz.

 

Marha o výchově v hokeji: Vyrábíme roboty a ničíme jim dětství

Hrával NHL, za reprezentaci, největší věhlas sklízel ve Švýcarsku. V Davosu, kde slavil pět ligových titulů, patří mezi výjimečně populární osobnosti. Ne náhodou mu alpský velkoklub předkládá nabídku vést slavný tým. Prima vyhlídky, řekli byste. Jak se to vezme. Když se Josefa Marhy (39) zeptáte, co ho trápí, vypálí hned: To, jak u nás zacházíme s malými hokejisty… „Vyrábíme z nich roboty,“ tvrdí.

Hutný ohlas z parádně připraveného mistrovství světa nestihl pořádně ani doznít a už se v českém hokeji propírá, zda a jak je vůbec zajištěna hráčská budoucnost. Na paškále je výchova talentů, tu větší, tu menší hokejové legendy tvrdí, že se věci sice hýbou, ovšem špatným směrem. Bývalý útočník Chicaga, Anaheimu či Colorada procestoval svět, může srovnávat. Pro někoho mohou jeho slova vyznít jako tvrdá kritika, jiný si z nich vezme inspiraci.

V hokeji se rozproudila diskuse na téma výchovy hráčů. Vy jste všude možně načerpal zkušenosti. Váš názor?
„Žádný trenér nemá patent na perfektní trénink, ale co jsem měl možnost zhlédnout, zažít a poznat, vychází mi z toho, že musíme mít lepší přístup ke klukům. A to zásadně.“

V čem nejvíc?
„Mám dvanáctiletého kluka, hokeji se věnuje. Je ve věku, kdy jeho ročník a dokonce i ty menší nenecháme udělat chybu. Považuju za strašnou chybu u trenérů, že je za herní prohřešky peskují. Seřvou kluky, přitom jim kolikrát ani nevysvětlí, jak to mělo být zahráno. Jsou to pořád děti a musejí poslouchat křik trenérů a doma i rodičů. To je průšvih. Kluk má jít na led uvolněnej, s radostí a touhou se bavit. Nestresovat se, že když něco pokazí, trenér ho zhvízdá. Jasně jsem vypozoroval, že tu schází forma tréninků, kde by se malí kluci hokejem víc bavili. Bereme to příliš vážně. Vyrábíme z nich roboty.“

Zbytečný dril, který je ve finále kontraproduktivní?
„Naprosto zbytečný. V hokeji jsem načerpal pár zkušeností, o přípravě ve Švýcarsku vím prakticky vše, jsem v kontaktu s kamarády ve Švédsku, znám lidi, co vytvářeli úspěšný americký program. Všude tam se hokejem do patnácti let baví. A co je důležité, učí se všechny posty. Obránce si zahraje zápas v útoku a křídlo jde klidně na beka. Vyvíjí se. Jakmile si útočník neosvojí základy hry pro zadáky, nikdy se nenaučí bránit. A když si bek nezahraje vepředu, nikdy nezjistí, jak správně zaútočit. Podívejte se, jak to dnes hraje Kanada. Viděl jsem sedm jejich zápasů v Praze, obránce za soupeřovou bránou, centr nebo křídlo ho jistí vzadu. Krásně se prolínali. To samé nebudeme předvádět, pokud mladým klukům neposkytneme prostor k růstu všestrannosti. A to se u nás neděje. Bohužel. Zabíjíme v nich kreativitu v nejhorší možný čas.“

Ničíme talenty úzkoprofilovým tvarováním?
„Rozhodně. Navíc se strašně zaměřujeme na to, aby kluci znali jen a jen hokej. To je přeci blbost. Za našich časů jsme hrávali fotbal, basket, tenis. Strašně nám to pomohlo do hokeje. Dnešní kluci nepřelezou plot, když to přeženu. Nevědí, co je to opičí dráha. Znají jen led, hokejku a puk. A jediný cíl zní vyhrávat.“

Je podle vás velký problém snaha za každou cenu vynikat, porazit druhého, což mezi malé hráče vnáší nepohodu? Stejně tak evidování bodování a dalších individuálních statistik?

„Třeba sledování produktivity bych v kategorii do čtrnácti let okamžitě zrušil. Že dá dvanáctiletý kluk osmdesát gólů za sezonu, to je úplně jedno. Za dva roky to nebude nikdo vědět. Jakmile se začne lámat chleba, kolem patnácti, šestnácti let, tam začněme sledovat individuální výsledky, ale rozhodně ne dřív.“

Čím to podle vás je, že kluby upřednostňují cestu okamžitých výsledků na úkor výchovy?
„To je těžké téma. Trenéři nemají zrovna snadnou pozici. Musí se držet klubové politiky. A pokud mezi deseti budete jediný, kdo to chce dělat jinak, tak co nastane? Vyhodí vás. Drtivá většina trenérů se snaží, dělá, co může, ale nemá potřebné znalosti.“

K tomu ambiciózní rodiče. Je samozřejmě skvělé, že potomky podporují a vedou ke sportu, ale zase – málokde nepřekročí hranu, za níž nemají co pohledávat. Pak škodí.
„Rodiče jsou samostatné téma. Kdo nejvíc pomáhá rozvoji hokeje? Rodiče. A kdo hokeji nejvíc škodí? Také rodiče… Rovnováha se těžko hledá. Snad všichni vidí ve svém klukovi nového Jágra. Ale bohužel, mám špatnou zprávu. Žádný další Jágr už se nenarodí. Byl jeden a konec. Rodiče na kluka vyvíjejí obrovský tlak. Chtějí si na něm dokázat to, co nezvládli se sebou. Nic dobrého to nepřináší. Odmala veškerá snaha tátů a mamin vede k NHL. Doma se usnesou, že pro to udělají absolutně všechno. Za každou cenu. Kdo se tam za poslední roky dostal z naší extraligy?“

Tomáš Hertl.
„Jeden člověk. A to ho teď čeká boj o místo v kádru. Zapomíná se na to, že hokej je hlavně koníček. Hobby, při kterém se mají dotyční bavit. Vážnost se tomu má přikládat od nějakých šestnácti let.“

Věhlasný kouč Luděk Bukač tomu procesu říká mrzačení dětských duší. Souhlasíte?
„Naprosto. Máme na ně obrovské nároky, ničíme jim dětství. Dřív nebo později se děcka musí psychicky rozložit, vyhoří. Málokdo je totiž tak odolný. Stávají se z nich loutky, s nimiž pohybujeme jako ve stiga hokeji. Dril, dril a dril. Pak se při utkání přihodí moment, který hoši netrénovali a vůbec nevědí, co si počít. Není divu, když se maká podle šablony, kluci navíc neznají jiný pohyb než ten z hokeje. Logicky jim dříve či později dojde šťáva a hokej opustí plni naštvání a pocitů zklamání. S tímhle by se mělo začít rychle něco dělat.“

A začne se?
„Moc tomu nevěřím. Musí se přitom rozjet velká diskuse, která povede k nastavení nové filozofie. Spíš se ale stane prd. Spoustě trenérů nic nezazlívám, pracují podle nejlepšího svědomí, ale chybí mi tu větší pokora k hokeji. Snaha vzdělávat se, pracovat se, otvírat se novým poznatkům a trendům. Vzít si zkušenost tady odsud, od jiných. Jenže musíte chtít. Každý má za to, že sám ví všechno nejlíp a nenechá si do toho nikým kecat.“

Jakou zkušenost máte přímo z Hradce Králové?‘
„Docela dobrou. Máme tam kvalitní trenéry, někteří ale taky řvou přes čáru nebo jsou pohlcení atakem rodičů, vůbec stavem naší společnosti, kde se vyžaduje všechno hned. Běda, jak nemáte hned výsledky. V každém případě by tu všichni trenéři měli mít snahu posouvat se dál. Cestovat na stáže. Samozřejmě, stojí to peníze. Ale tady jde o nutnou investici. Sice dlouhodobou, ale vyplatí se. Netlačil bych tolik na umístění.“

Na druhou stranu, každý chce z podstaty věci vynikat, ne?
„To beru a nerozporuju, je ale hrozná blbost, když pak hrajete zápas na dvě lajny, abyste soupeře dostali. To je neúnosně za hranou. Když vidím některé trenéry na střídačce soupeře, z jejich chování se mi chce brečet. V lepším případě. V tom horším zvracet. Zažil jsem hodně. A když pak malý slávista musí čůrat na sparťanskou vlajku… Kde to jsme? Takový trenér je zralý na psychiatrii. Po tomhle rozhodně nemá v klubu co dělat.“

Ale když jsou i rodiče pro…
„Právě. Smutný je, a už jsme na to i narazili, častý přístup rodičů. Občas se mě někdo zeptá, jestli jejich kluk netrénuje málo, zda by si neměl přidávat. Odpovídám jim, že je to naprostý nesmysl. Radím jim, ať nechají děcka běhat za barákem, ať si vylezou na strom. Oni tohle absolutně neznají. Jakmile v sobotu nebo neděli nemají zápas, rodiče nevědí, co s nimi.“

Co byste očekával od hokejového svazu, který samozřejmě neřídí chod každého oddílu, ale dění zastřešuje a má udávat směr?
„Měl jsem možnost mluvit s jedním člověk ze svazu. Myslí to tam dobře, snaží se. Metodiku vysvětlují tak, jak se má. Ale stejně si to ty kluby dělají, jak chtějí.“

Chybí podle vás kontrola?
„Nejde o kontrolu, to je špatně. Jakmile se najede na systém nařizování, nemá to význam. Protože všichni musí chtít. Chtít táhnout společně, nevést půtky a osobní války. Svaz by měl doporučovat.“

Jaký je názor Švýcarů na český hokej? Jejich škola se zvedá, junioři začínají být konkurenceschopní a i áčko dovede zazářit.
„Víte, co je zarážející? Oni se na nás pořád dívají jako na hokejovou velmoc. Já to nechápu. Mám za to, že jediní, kdo tohle povědomí u nás ještě šíříte, jste vy, novináři. Vy o hokeji stále ve velkém píšete, projevujete tendenci zlepšovat ho, upozorňovat na nešvary, přicházet s novými myšlenkami. Média a fandové, kteří vytvořili na mistrovství světa neskutečnou atmosféru, drží hokej.“

Je tu podle vás řeč o produktu, který je uměle držen při životě?
„Ano, je to umělé. Že jsme ustrnuli v roce 2005, málokdo vidí. Dnešní hokej je o ničem jiném.“

Je ovšem spravedlivé porovnávat se například s Kanadou nebo s USA?
„Samozřejmě je to z tohoto pohledu diskutabilní. Ale po stávce v roce 2005 v zámoří najeli na model, který jim nese obrovské ovoce. Vymýtili věci, které hokeji ubližovaly. Hákování, přidržování, osekávání. Vsadili na bruslení a zachránili hokej. Venku trenéři učí, abyste do rohu chodili naplno. Tady radíme jet do rohu, zvedni hlavu, podívej se, rozhodni se, nahraj… Zatraceně špatný návyk, kterého se těžko zbavíte. Kanada valí na bránu, my si různě sjíždíme tudy a támhle. Všechno krkolomně.“

Na svazu podle mého vědí, co je moderna, jen si nemyslím, že donutí hnutí, aby se podle toho chovalo. Nahoře se řekne se A, ale dole chybí B.
„Vidím to stejně. I do hokeje se logicky odráží problémy naší společnosti. Jen ať si nahoře kecají… Víte, já tu nechci dělat chytrého, NHL jsem nehrál zase tak dlouho, ale rozpoznal jsem tam rychle to dobré, to, co funguje. Nemluvě o Švýcarsku. A jednoznačně tvrdím: Když na klukovi budete dřít, nevydrží to. Pokud sám nepřijde na to, že je nabádán dělat špatné věci, časem bude po něm. Tak to je. Protože ve volnu má jen hokej a počítač.“

Je fakt, že hráči kolem zlaté generace se uměli postavit ke všemu. Jde jim skvěle fotbal, tenis, golf. Nejsem si jistý, co jejich následovníci…
„No, moc velké mínění o jejich jiných sportovních schopnostech nemám. A když si náhodou někdo z nich chce jít kopnout za nějakou vesnici fotbálek, už je oheň na střeše. Nechápu.“

Co říkáte nikterak ojedinělému názoru, že první lajnu hrají ti, jejichž rodiče si to zaplatí, ti nejlepší jsou ve druhé a pak ten zbytek?
„Nesetkal jsem se s tím, ale věřím tomu. Takhle to ovšem může fungovat maximálně jen do patnácti let, pak přicházejí selekce a slabší jedinec se těžko prosadí. Takže, pokud si nějaký rodič dráhu svého synka platí, jsou to vyhozené peníze.“

Co všechno vidíte za čtvrtým místem Růžičkova výběru v Praze? Na jednu stranu jde o úspěch, ale je tam i to ale…
„Se čtvrtým místem bychom měli jít do ulic a slavit ho. Za námi zůstalo Švédsko a Finsko. Především tedy Švédsko, kterému odřeklo sedmadvacet hráčů a postavilo takový mančaft… Víte, já posuzuju stav hokeje hodně podle toho, kolik hráčů máte v NHL. Švédové by mohli postavit tři týmy, Finové jeden a půl, my jeden. Takže zaplaťpánbůh za Jágrův výkon proti Finům ve čtvrtfinále. Kluci hráli všechno solidně, hra byla slušná, ale bylo vidět, že hrají s vědomím velkého tlaku. Škoda toho, lidi přitom za nimi stáli, mohli se presu zbavit. A taky bylo poznat, že hráče NHL nemůžete nikým nahradit. Ta liga je někde jinde. Netvrdím, že všichni nominovaní by měli být jen z nejlepší ligy, ale trvám na tom, že jejich kvalitu nenahradíte.“

Všichni básní o pražské Kanadě, nadupané jmény. Ale nezaslouží ještě větší kredit Amerika s hráči z univerzit?
„Souhlasím. Tak jak hrály USA část zápasu proti Rusku, takový výkon jsem neviděl ani od Kanady. Neuvěřitelný a neskutečný výkon. Ti kluci fantasticky jezdili nahoru, dolů. Úžasný zážitek, nesmírně sympatická a výborná práce. Navíc pánové z univerzity. Ti borci na to měli a naprosto s přehledem.“

Zato „ti vaši“ Švýcaři…
„Ti mě letos zklamali strašně. Hráli jako ponocný.“

Máte obavy o budoucnost českého hokeje?
„Můžeme klidně zase jednou mistrovství světa vyhrát, vozit medaile, ale je otázkou, kolik hráčů nám zůstane v NHL. Atakovat hranici padesáti lidí v zámořské lize bude asi nereálné. Snad jedině, když ti naši nejlepší ve věku okolo šestnácti odejdou ven. Tady se to nenaučí, hokeji přijdou na kloub jinde. Tam, kde zjistí, že hokej není o vyčůranosti, ale poctivé práci, která má hlavu a patu.“

Vidíte světlo na konci tunelu?
„Jedině, pokud přijde pokora. Jenže moc tomu nevěřím. Tady pořád budou převládat snahy dostat svého syna tam a tam, nekoukat se nalevo, napravo. Snahy mít doma profesionály ve věku, kdy by pro ně hokej měl být zábavou. Kdyby to šlo, my bychom za ně i dýchali, hráli. A pak se podíváte do jejich očí a máte jasno. Trenéři se navzájem pomlouvají, za zády vám vrazí nůž do zad. To se sice děje všude, ale ne v takové míře jako u nás. A je to strašná škoda.“

(zdroj: isport.blesk.cz)

He-Art není pro každého

Na stránkách trenérského portálu fotbalových trenérů www.trenink.com byl publikován článek, který fotbalové trenéry zval na seznamovací kurz Úvod do He-Art programu, který si kladl za cíl ukázat jeho přínosy na praktických ukázkách.

Spoluautory a současně lektory tohoto komplexního programu jsou Martin Daněk a Jiří Vorlický, kteří tento koučovsko-trenérský program rozvíjí s Luďkem Procházkou.

Co to je He-Art program? Jak byste ho stručně představili někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Jednou větou jde o program koučovsko-trenérský, jehož cílem je nabídnout efektivní možnosti rozvoje potenciálu hráčů jako alternativu k jiným postupům tradičním i relativně moderním. A to hráčům, trenérům, rodičům, šéftrenérům, manažerům mládeže, celým klubům. Je postaven na hodnotách, které ve sportovním prostředí nejsou zrovna obvyklé. S nadsázkou jde říci, že někteří tradiční trenéři nám lektorům touží během prvního semináře “rozbít držku”.

Až takto bývají semináře novátorské? Co u nich tuto „agresivitu“ vyvolává?

Už jsme pochopili, že je třeba jít co nejdříve do praxe, tam totiž prožitek trenérů bourá bariéry. V momentě, kdy po krátké úvodní teorii jdeme na hřiště, rychle se averze některých obrací. Máme například krásnou zkušenost ze Slovenkska, když jsme měli seminář pro MFK Ružomberok. Byl tam jeden bývalý československý reprezentant, který na nás na začátku koukal jako na zjevení a považoval nás za špatný vtip. Ještě ne začátku praxe k nám měl vyloženě odpor. Poté, co si prošel praxí, roztál a přišel si popovídat, že mu to celé dává velký smysl.

Cílem programu je efektivní rozvoj hráčů? Předpokládám, že tím máte na mysli komplexní rozvoj hráčů, nejedná se pouze o izolované zaměření na sportovní přípravu, tedy fotbal?

Ano, He-Art program slouží k rozvoji celé osobnosti hráče. To se často přirozeně projevuje i v dalších oblastech jeho života. Zároveň to celkem samozřejmě znamená větší sportovní kvalitu.

Znamená to, že současně používané metody používané v tréninkovém procesu, ať se jedná o týmový nebo individuální, jsou neefektivní?

Zde si musí každý k odpovědi dojít sám na základě prožité zkušenosti – se současnými standardy a zkušenosti na základě prožití principů He-Artu. K tomu slouží naše semináře. Bezpochyby však řada klasických tréninkových postupů jde přímo proti nejnovějším vědeckým poznatkům o mysli, mozku, učení se a spojení mysli a těla.

Jaké vidíte největší přednosti vašeho programu pro trenéry a především pro hráče?

Pro trenéry – porozumět více sobě, hráčům, procesu učení, výkonnosti a tím být hráčům více užiteční. Pro hráče – porozumět více sami sobě a svým možnostem, naučit se učit a nebýt tolik závislý na trenérech.

He-Art j určen i rodičům. Mohou svým dětem pomoci, pokud ses programem seznámí a ztotožní? Lze principy uplatnit i v běžné výchově?

Ano, na naše semináře, ať už na He-Art nebo na další (v rámci projektů Žijeme hrou, Talentkouč) chodí i rodiče, kteří chtějí vnímat, jak svým dětem být více užiteční a jak bourat své naučené vzorce chování. Většinou přece cítíme, že máme v hlavě řadu omezení, a i když to zní možná tvrdě, řadu z nich nám nainstalovali naši rodiče a třebas učitelé. Umět změnit tato omezení a vzorce ku prospěchu dětí není snadné, ale jde to.

Jistě se to bude těžko přiznávat, ale co si myslíte, že je slabinou He-art programu, pokud tedy nějakou má?

Není to šablona a návod. Je to cesta, která začíná prací trenéra na sobě, aby vůbec mohl pracovat s hráči a nebrzdit je. To ne každý opravdu chce. Plus se ukazuje, že se objevují dezinformace o programu od lidí, kteří si jej neprožili na vlastní kůži, ale třeba viděli naše vystupování během utkání. Oni si tam ty děti dělají, co chtějí, protože je nikdo neřídí a podobně. Takže slabinou může být jeho neobvyklost a to, že fotbalové prostředí na něj není připravené. Podívejte se třeba, jak bývá kritizován trenér Vítězslav Lavička – od lidí, kteří jeho práci znají jen z televize a novin. Za to, že je moc lidský. V tomto prostředí se i lidskost považuje za slabost. A běhání a hecování kolem lajny za sílu a charisma.

Je tento program určen pouze pro fotbalové trenéry?

Využitelný je ve všech sportech, zejména ve sportovních hrách – už probíhají semináře například pro florbalovou unii a top český klub Tatran Střešovice.

Je tento program striktně určen pro mládežnický fotbal nebo je určen i pro dospělé?

Program do určité míry začínal u dospělých již před 15 lety, ačkoli se nejmenoval He-Art …, jasnou strukturu získal program po setkání nás tří. (Jiří Vorlický, Martin Daněk a Luděk Procházka). Jinak bychom řekli, že se v českém fotbale démonizuje rozdíl mezi mládeží a dospělými. Jako by to byl úplně jiný živočišný druh.

Skutečně rozdíly ve věkových kategoriích vnímáte jako marginální problém? Schopnost koncentrace, různá motivace, získané zkušenosti nebo třeba vývoj nervo-svalového systému má na trénink významný dopad?

Samozřejmě je třeba vnímat rozdíly mezi jednotlivci v ose časové (věk) i individuální. Co chceme říct je to, že pokud například přijmeme názor, že u dětí je důležité, aby je trénink zejména hodně bavil a aby se hlavně dovednostně rozvíjely, pak tento požadavek přece nekončí dosažením určitého věku. I profíka by měl jeho proces rozvoje naplňovat a měl by se cítit seberealizován. A měl by se stále dovednostně rozvíjet, protože budovat dovednosti lze nejen v senzitivních obdobích, ale i během dospělosti. Mýtus, že se dospělý hráč už moc nemůže zlepšit v technice je opravdu jen mýtus.

Kdo přišel s nápadem sestavit koncepci He-Art programu? Jak dlouho probíhaly přípravné práce před prvním praktickým seminářem? Z jakých teoretických základů program vychází?

Šlo o společný nápad, který byl výsledkem společných setkávání a vzájemné inspirace. Program vychází z praktických základů, které jsou rozvíjeny na základě nejnovějších vědeckých poznatků, našich generačních zkušeností, selského rozumu a zpětné vazby od hráčů všech věkových kategorií.

Co mohou trenéři, kteří se jich vašeho semináře zúčastní, očekávat? Co je obsahem semináře, respektive jaký je jeho program?

Praktické prožitky, nezbytné informace a jiné úhly pohledu. Ale hlavně tu praxi – vše si zažijí na vlastní kůži.

Organizujete pouze jednodenní semináře nebo i několikadenní? Kolik jste jich již zorganizovali? Máte v plánu nějaké další?

Organizujeme semináře od půldenních po několikadenní. Všechny postupně navazují. Postupně probíhají další a bývají rychle vyprodané, což je dáno i cenou – chceme být přístupní všem trenérům, kteří mají opravdový zájem. Únorový seminář v Třebíči je beznadějně plný, další chystáme na přelom měsíce března a dubna.

Jaké máte zkušenosti s aplikací He-Art programu v praxi? Máte zpětnou vazbu od trenérů, kteří se seminářů zúčastnili, že si ho osvojili a aplikují ve svých klubech?

Oba máme velmi pozitivní zkušenosti, na kterých vlastně program vyrostl a dál se vyvíjí a tento vývoj asi nikdy neskončí. Trenéři postupně principy programu objevují a aplikují a zpětná vazba je velmi dobrá. Je třeba však říct, že ještě žádný trenér neprošel kompletním systémem našeho vzdělání, přece jen jde o nový program. Takže He-Art program v komplexu zatím provozují jen lektoři.

Program nabízí i nový pohled na koučování? Co si pod tím trenéři mají představit? Brali jste si inspiraci v manažerských kurzech?

Zde je třeba říct, že náš přístup ke koučování stojí na podobných principech, které vychází z jiných zdrojů, a proto se neustále vzájemně obohacujeme.

Martin Daněk: Koučink vznikl ve sportu, nikoli ve firmách, tam se jen rozšířil, protože bylo pochopeno, že velmi pomáhá rozvoji lidí. Využíváme know-how mimo jiné přímo od zakladatele světového koučinku, Tima Gallweye (autor metody Inner Game), který je mým velkým učitelem.

Jiří Vorlický: Můj styl koučování vychází ze zvířecího prostředí, to znamená přirozené komunikace, intuice. Snažím se zaměřovat pozornost na vnímání (všímání).

Pokud se některých z našich čtenářů rozhoduje pro účast na vašem semináře, čím byste ho definitivně přesvědčili?

Nepřesvědčujeme. He-Art asi není pro každého. Ale pokud si někdo chce s úmyslem rozvíjet se ku prospěchu hráčů prožít něco, co jinde nejen v ČR zažít nemůže, pak je srdečně zván a nechť si udělá vlastní obrázek.